Partneři
Kotva
Logo školy
Tisk
Sitemap
Mapa webu
A
A
A

Polsko očima dětí

Vloženo: 12.11.2018 | Autor: Administrátor | Zobrazeno: 600x | Zatím neupraveno

Neděle 10. května 2015

 

Ráno jsme se všichni sešli okolo 5:30, jelikož v tu dobu jsme měli sraz. Nastoupili jsme do vlaku a cestovní dobrodružství začíná!

 

J Nejdřív jsme chvilku jeli ze Sokolova do Chebu, poté jsme přestoupili do Pendolína, kterým jsme jeli do Olomouce. V Pendolínu byla Wi-Fi, z které jsem (nejen já) byla nadšená, byly tam i zásuvky. Jelikož byla sedátka jen po dvou, přisedla jsem si k Ele a Verče. Před námi seděl pan učitel a paní učitelka, byli k nám stále otočení, což bylo fajn.J Hráli jsme různé hry s kartičkami atd. Sem tam jsme si o někom i povídali a vyprávěli si zajímavosti. Já jsem se Elou chvíli dívala na horor a poslouchala písničky. Když jsme dojeli do Olomouce, měli jsme na nádraží cca. 40 min. než přijede vlak. Na nádraží nebylo moc obchodů, no přece jen je to nádraží a né obchodní centrum. Bavili jsme se tím, že jsme jezdili po eskalátorech nahoru a dolu jak nějací dementi. J Když učitelé přišli ze svého „kafíčka“, vydali jsme se do vlaku, který jel, myslím, do Varšavy. Ve vlaku byla kupé po šesti lidech. Já, Anett, Klárka a Zuzka jsme byli s učiteli, „opět“ :D. Ale byla to fakt sranda! Cesta opravdu utekla, hráli jsme černé historky, různé hry se slovy jako např. slovní fotbal, vtipy a povídali jsme si o filmech. Mimochodem paní učitelka miluje seriál Ztraceni.J …kdo by to do ní řekl? J Ve vlaku jsme viděli spoustu amerických i českých fanoušků hokeje (je MS v hokeji), letošním znakem hokeje je Bob a Bobek, a proto drželi plyšáky těch dvou králíků a měli je všude na dresech. Když jsme dorazili, čekala tam na nás Polská učitelka, která opusinkovala učitele. J Jeli jsme chvilku malým autobusem do Pienczyce, dorazili jsme na místo! Ale nemyslím si, že většina z nás byla úplně nadšená z toho, kde budeme spát. Když nás rozdělili na pokoje, extrémně to tam páchlo, postele byly tvrdé a nábytek starý. Ale vyvětrali jsme a navoněli pokoj voňavkami, nějak to přežijeme. I bez Wi-Fi! Měli jsme tak 15 minut na zabydlení. A jelikož hotel, v kterém se nacházíme, je vedle lesa, šli jsme rovnou do něj. Les byl opravdu krásný, ale kdy není že? Poznávali jsme stromy podle listů s panem učitelem. On si šel ke konci procházky ještě zaběhat (jak to dělá každý den J) Zpátky většina z nás běžela rychle na pokoj. Pak jsme šli na večeři, lekli jsme se, že budeme jíst jen chleba s marmeládou, ale pak nám přinesli špagety a jiné dobroty. Po večeři si Verča s Elou zkoušeli něco jako…..no říkaly tomu tanec, ale nejsem si jistá, jestli se to tak dá nazvat. J Potom jsme si šli vybalovat a trochu se upravit. Chtěli jsme jít brzo spát, protože jsme byli unavení z cestování. Takže jsme se vykoupali, oblékli si pyžamo a snažili se usnout, ovšem kolem desáté hodiny přijeli Maďaři, takže jsme jen za dveřmi poslouchali ježdění kufrů, seznamování a hlavně anglický jazyk. S holkami jsme si řekly, že je půjdeme uvítat až ráno. A to jsme taky udělaly J

 

Alice Hrdličková

 

Pondělí 11. května 2015

 

V pondělí jsme se probudili, zkulturnili a šli na snídani. Po snídani následoval program a ‘‘neočekávaně‘‘ pár trapasů např. zakopnutí o síť nebo hlavička v autobusu.

 

Program probíhal ve škole a pak v úžasné zahradě.

 

Ve škole, tedy na školním hřišti, byly různé sportovní disciplíny, jako třeba slalom s kelímkem vody nebo driblování kolem kuželů.

 

Sportovní hry vystřídala odpočinková hra- pantomima-i když trapasy tam byly zřídka taky- u pantomimy jsme se ale pobavili všichni. Ale stejně si myslím, že přestávky na záchod byly velmi uspokojující.

 

Trošku upocení a pobavení jsme nasedli do autobusu a jeli jsme zpátky na ubytovnu. V ubytovně byl oběd, poté jsme odjeli do úžasné zahrady, kterou budu asi do konce svého života obdivovat. Viděla jsem tam sošky, které vyjadřovali mnoho emocí, pocitů a obdivu fyziky. Nejvíce jsme obdivovali sochu, která si jen ta balancovala na laně. Všichni jsme ji zkoumali a strkali do ní (a kdyby spadla tak jakože nic. J Vyrobili jsme si misku, nebo něco podobného, a potom jsme si vyrobili papír. Nějaká divná hmota se dá do vody. Potom se to rozmíchá. Vezme se sítko, namočí se do hmoty, vytáhne, nechá se odkapat a potom se připlácne na ubrousek. Na to jsme si mohli dát nějakou látku, nebo krajku nebo tak něco. Potom tohle všechno jde do lisu. Pak už se to nechá jen uschnout a máte hotový papír. Měli na zahradě úžasného pejska, který byl velký a vypadal jako lev. Pak ještě jednoho menšího.

 

Po návratu domů, jsme si sedli do křesel a házeli si s Davidovým prsem, které následně prasklo a vyteklo do odpadkového koše. Všichni se zasmáli a seděli dál v křeslech a poslouchali písničky a zpívali si. Potom následoval spánek a probuzení do dalšího dne.

 

Verča Vlachá a Eliška Valterová

 

Úterý 12. května 2015

 

Ráno jsme vstali a šli na snídani, která byla v 7 hodin. Ke snídani byl připravený švédský stůl a černý čaj, který máme každý den. Po snídani jsme autobusem jeli asi 3 a půl hodiny do města Zakopané. Cestou v autobuse jsme Klára, Anett, Verča, Ela a Ali zabraly zadní sedadla, kde jsme se hodně nasmály. Povídaly jsme si a pouštěly písničky jako největší gangsteři. Když jsme dostali hlad a žízeň zastavil nám řidič na pumpě. Dostali jsme svačinu. Byly to dvě housky, dvě sušenky, jablko a voda. Když jsme po 3 a půl hodinách dojeli do města Zakopané, prošli jsme trhy, kde jsme si nestihli nic koupit. Celou dobu už byly vidět Tatry. Poté jsme lanovkou vyjeli na vyhlídku, kde byly další trhy. Verča a Zuzka si koupily plyšovou ovečku, z které se dá udělat polštář a Ali růžového plyšového sloníka s velkýma očima. Poté jsme pěšky šli po silnici zpět dolů k autobusu a do domácí typicky polské restauraci. Cestou jsme viděli hodně dřevěných domů a krav. V restauraci jsme měli opět kuře, stejně jako k večeři. Když jsme chtěli jít na záchod, bloudili jsme po celém domě. Dokonce jsme někomu vlezli do bytu. Jakmile jsme doobědvali, jeli jsme do bazénu, ve kterém jsme byli 2 hodiny. Měl 36 °C a krátké tobogány s vedlejší vířivkou. Sprchy měl vedle jednoho z bazénu a byly úplně otevřené, takže jsme museli být v plavkách i tam. Klára, Ela a Anett, protože Verča a Ali tam nebyly, byly na tobogánu a dělaly blbosti v bazénu. Na zpáteční cestě v autobuse jsme si povídali a hráli s plyšákama. Když byla ujeta půlka cesta, měli jsme přestávku na pumpě, ale my jsme zůstali v autobusu. Po příjezdu zpět na hotel byla večeře a jelikož jsme nebyli vůbec unavený, šli jsme hrát babu, která nás moc bavila a myslím si, že i Maďary. Potom jsme šli jen spát.

 

Klára Ottová a Anett Pachmannová

 

Středa 13. května 2015

 

Snídaně dnes byla v 8:00. Potom jsme rovnou nasedli do autobusu a vyjeli jsme na Jasnou Goru. To je nejvýznamnější polské poutní místo. Poláci ho navštěvují už od středověku. Můžete zde vidět muzeum, baziliku, různé kaple a oltář s černou madonou. V okolí jsou různé obchůdky a kiosky se suvenýry, zmrzlinou, ale prodávají tu i kříže a kalichy do kostela. Mně se nejvíc líbil příběh křížové cesty v podobě soch, které byly poskládané vedle sebe tak, jak šel příběh za sebou.

 

Po návratu nás čekala zumba. A tam jsme se naučili pár kroků. Ze začátku to byla sranda, ale pak to začalo být únavný. Kolem jedné jsme skončili a měli nějaký čas volno a pak jsme šli na oběd. Po něm jsme vyrazili do Osikowy Doliny. Nejprve nás přivítali povídáním o historii firmy a každý dostal máslovou sušenku. A potom jsme z hoblin osikového dřeva vyráběli srdce a zdobili košík. Líbilo se nám na tom, že to bylo originální a zároveň si s tím musel každý dát moc práce. Taky jsme si tady mohli koupit různé svícny, ozdoby, zvířátka, náušnice, náhrdelníky, modely kytek a další věci, všechno z osikového dřeva. Cestou zpět jsme se ještě zastavili nakoupit v Bědronce. To je místní obchod, něco jako Penny a znamená to beruška. David si koupil salát, ostatní nějaké sladkosti a taky jídlo na cestu zpět.

 

Po návratu jsme se navečeřeli a šli jsme ještě ven. Hráli jsme na babu a dělali různý blbiny.

 

Filip Pecka a David Korec

 

Čtvrtek 14. května 2015

 

Program: Cesta na bobovou dráhu a večerní grilovačka

 

Vstáváme v 7:25, připravili jsme si věci a šli a osmou na snídani. V 9:30 odjíždíme z penzionu do městečka, kde stál na vrcholku kopce starobylý hrad. Kolem hradu byly různé atrakce: bobová dráha, strašidelný dům, kolotoč a různá fyzikální udělátka. Nejdřív jsme šli na bobovou dráhu. Koupili jsme lístky a postavili se do fronty na dráhu. Na řadu se dostalo jen pár polských kamarádů a najednou se spustil silný déšť. Šli jsme se schovat pod kolotoč. Chvilku jsme čekali, než déšť přestane, ale nepřestával, a tak jsme si řekli, že se poběžíme schovat do autobusu. Běželi jsme co největší rychlostí, ale stejně jsme promokli. Zase jsme chvíli čekali, ale pořád pršelo, a tak jsme jeli zpátky na penzion. Vrátili jsme se v jednu odpoledne. Naobědvali jsme se a jeli na bowling. Na bowlingu jsme se rozdělili do šestičlenných skupin a pustili se do hry. Jako občerstvení jsme dostali pomerančový džus a taštičky s houbami a mletým masem.

 

Vrátili jsme se kolem páté. Chvíli jsme hráli fotbal a volejbal a pak se šlo na večeři. Venku nám na žhavém uhlí připravili v litinovém hrnci Pieconky. Byly v tom brambory, červená řepa, cibule, slanina a kuřecí maso. Pili jsme k tomu maslanku, což je místní kefír.

 

Po večeři diskotéka. Kolem osmé jsme se rozloučili s Polákama a do půl jedenácté ještě blbli s Maďarama. Pouštěli jsme smutné písničky a všichni v sále brečeli.

 

Milan Krčín a Dominik Saleta

 

Pátek 15. května 2015

 

Všichni Češi ráno vstali okolo šesté hodiny. Jelikož to byl den odjezdu a Maďaři odjížděli už v sedm, šli jsme všichni do vstupní haly. Loučili jsme se a skoro žádné oko nezůstalo suché od slziček. Společně jsme se tam objímali, fotili poslední selfie a celé mi to přišlo velmi dojemné a smutné. Když přišel čas dát si opravdu poslední sbohem, museli jsme se smířit s tím, že s velkou pravděpodobností vidíme své maďarské kamarády naposled.

 

Poté, co odjeli pryč, všichni jsme byli poněkud smutní a šli jsme na snídani. Jako obvykle tam byla vajíčka, salámy, zelenina a ovesné vločky. Když jsme dojedli, museli jsme si dobalit kufry a pouklízet pokoje, pak už jsme jen nastoupili do našeho malého autobusu a jeli jsme asi 15 minut na nádraží. Myslím, že není nutné popisovat přesně města, kde jsme přestoupili, jelikož to bylo stejné jako cestou tam. Z nádraží jsme jeli vlakem v kupíčku. Opět jsem jela v jednom s Anett, Klárou, Zuzkou a učiteli. Cestou jsme si povídali, co se nám nejvíc líbilo. Hráli jsme černé historky a než jsme se nadáli, přestupovali jsme z kupíčkového vlaku do Pendolína. Všude kolem nás byla policie, nevěděli jsme proč, ale když jsme po hektickém nastupování do vlaku vstoupili, zjistili jsme, že ve vedlejším vagonu jsou ruští hokejisti. Mě hokej moc nezajímá, ale myslím si, že kluci z toho byli nadšení. A právě proto si zašli pro autogram a pro fotku!

 

Cestou v Pendolínu jsem seděla s Anett. Klárce nebylo moc dobře, a proto si musela vzít paralen. Myslím, že všichni jsme byli tak trochu nastydlí z včerejšího lijáku. Všem nám ale zlepšilo náladu překvapení pana učitele. A to, že nám v Pendolinu koupil oběd. No, řekněme Wi-Fi, zásuvky a jídlo. To je přece luxus. Jinak jsme v Pendolínu většinou spali.

 

Když jsme vystoupili z Pendolína, byli jsme v Praze na hlavním nádraží. Nebo bych měla říct hlavní nádraží alias obrovské luxusní obchodní centrum? Díky bohu, že jsme měli 20 minut rozchod a mohli utratit nějaké ty penízky. Potom jsme nastoupili do dalšího kupíčkového vlaku a už bez přestupování do našeho městečka.

 

Kupíčka byla tentokrát pro 8, takže kluci si přisedli do kupíčka, kde už někdo byl, a holky byly s učiteli. Pan učitel vytáhl notebook a vybírali jsme všichni společně fotky na výstavu, na které momentálně čtete tento článek. Poté jsme k fotkám vymýšleli ještě popisky, a když jsme všechno dodělali, zbývala už jen hodina cesty. Já osobně jsem se snažila o trochu spánku, ale bylo to marné. Když jsme se blížili k Sokolovu, vystoupili jsme všichni z kupíček a natěšeně vyčkávali, kdy už vlak zastaví. Vlak zastavil a my jeden po druhém začali vystupovat. Bylo to opravdu dojemné vidět všechny, jak už se objímají se svými rodiči. Já osobně jsem svou mamku držela tak pevně, že jsem ji málem udusila. A tak skončil projekt Golden Hands of Europe.

 

Alice Hrdličková